Červen 2020

Po setmění - Téma týdne

26. června 2020 v 14:30 | klikagrillu |  Témata týdne
Zdrávím Tě u mého dalšího blogu, který je téma tohoto týdne, které zní: Po setmění...

Když jsem viděla téma tohoto týdne, hned se mi před očima objevili duchové, strašidla, které se schovávájí ve stínech pod postelí a nechtějí nehcat spát nejedno dítě, ke kterým jsem patřila, i když pod mojí postelí nebylo žádné volné místo.
Proč se, ale lidé tolik bojí večer? Proč to je strašidelnější?
Protože po setmění lidé nevidí tolik dobře, jako přes den a myslí si, že vidí pohybující se stíny. Jsou to jen halucinace, nebo opravdové pohybující se stíny?
Po setmění však nejsou vidět jen stíny, jdou vidět i hvězdy. Při pohledu na ně si vlastně říkám, že cestuju časem, protože to světlo, které k nám dojde v tu chvíli, kdy se na hvězdu dívám, není vůbec součastností. Je to minulost, a proto tady ta hvězda za několik dní, let či dekád možná ani nebude.
Ale po setmění taktéž spíme, nebo bysme tedy měli spát. A v těch chvích se nám zdají sny. Různorodé sny, některé jsou nádherné, některé zase noční můry. Mě samotné se více zdají ty hezčí sny, noční můry jsem vlastně nikdy neměla, nebo si to aspoň nepatamuju. Nebo spíš tady jeden sen v minulém týdnu byl a to, když se mi úžovka otřela o krk. Ale vždycky aspoň, kadžý týden jsem si pamatovala minimálně dva až čtyři sny. A teď nic. Jen sen s hadem otírající se o můj krk. Což mě nehorázně štve, jelikož mě mé sny dokázaly vždycky překvapit a navíc byly doopravdy pěkné a uklidňující.

A co vy? Jaké máte sny?
S pozdravem a láskou klikagrillu...

Konec, nebo nový začátek?

26. června 2020 v 14:03 | klikagrillu |  Blog z mého života
Vítám Tě u mého prvního blogu vůbec!
Snad tě neodradí má čeština a doufám, že si to užiješ stejně, jako já psaní tohto blogu! :D

Na začátku letošního školního roku jsem si říkala, že devátý ročník skončí, tak jak by měl. Smutně, ale na druhou stranu radostně.
Měla jsem úžasnou nejlepší kamarádku, naše třída se hodila na pohody a měli jsme nového spolužáka. Ale postupem času se má nejlepší kamarádka začala chovat divně, až poněkud odtažitě, navíc se začala hodně bavit s mají další spolužačkou, to jsem si ale vysvětlila tím, že proč by vlastně nemohla, že? Takže jsem se s ní naivně bavila v přesvědčení, že je všechno ok, že je to špatné obobí.
Byla jsem jen hloupá a naivní, zjistila jsem nakonec, kdy mi další kamarádka řekla, že mě pomlouvala od začátku školního roku s tím, že jí na mě asi vadí všechno, co jsem měla ráda; mé štěně, knihy které jsem četla, to že se nebavím s lidmi, protože jsem četla knihy, a taky náš společný pozdrav, což jsem nechápala. Pro někoho to jsou nejspíš maličkosti, ale pro mě to byla rána pod pás. Od člověka, od kterého bych to snad nikdy nečekala.
Náhle byla karanténa a já nevěděla, co dříve. Pořád jsem měla špatný pocit z toho, že mi lhala a pomlouvala za zády, jen tak a tvářila se jako by nic. Chtěla jsem jí to napsat, ale jak? Neranila bych její city? Nebo by to zapírala s tím, že to nikdy nikomu neříkala?
Nechtěla jsem, abychom se začaly hádat, nemám totiž ráda hádky, protože bych se nejspíš rozbečela, tak jsem jí to raději nenapsala a teď se celkem bavíme normálně.
Smířila jsem se s tím, zjistila jsem, že to raději nechám být, nemělo to cenu. Vlastně jsem zjistila, že mám jít dál, i když to vždycky bolí, když si na to vzpomenu. Co už? Byla to jen další zkouška, která narušila můj život, ale zatím ta největší, která mě měla čekat byla až příliš na blízku.
Byli to příjimačky, které byla ta největší zkouška. Nervozita si v podvečer dělala a já se snažila být klidná a nemyslet na to. Přes den jsem se snažila být víc aktivní, abych usnula hned. Před spánkem jsem si dala čaj na ukidnění a konečně jsem mohla spát, ale... já nemohla. Pořád jsem se převalovala, bylo mi horko a navíc pod okny řádila bouřka, při které prostě neumím usnout. Takže jsem se převalovala a snažila na nic nemyslet do dvou do rána, kdy jsem konečně usnula. Ale nebylo to nakonec tak hrozné, dostala jsem se na školu, kde jsem chtěla, i přes spánkový deficit a s dobrým umístěním.
A teď mě čeká konec školního roku. Říkala jsem si konečně, ale vlastně mi budou všichni chybět. Dokonce i ti učitelé, které jsem neměla moc v lásce.
Avšak nakonec dopadlo všechno dobře, tedy z jedné části, protože mě to s tou nejlepší kamarádkou pořád nahlodává.

Snažím se nejvíc soustředit na první ročník na střední a říkám si: Bude to konec, nebo nový začátek?