Mezi mnou a tebou - 1. Kapitola

Středa v 21:32 | klikagrillu |  Příběh - Mezi mnou a tebou
•1.NEBE•
Procházet se a dýchat vůni květin mezi tolika rozkvetlými jabloněmi bylo úchvatné. Dívala jsem se na nekonečné plantáže rozkvetlých jabloní, které nikdy nebudou jablky. Tím pokušením, které mají všichni uvnitř svých srdcí. Kvůli těm lidem tady jsou jablka zakázané, jako svěcená voda v pekle. Ale bylo to nádherné, ticho, zpěv ptáků a hlavně ty růžové květy rozeseté po všech stromech.
,,Diano!" uslyšela jsem mnou známý hlas. Měla jsem se cítit provinile, doopravdy že porušuji své povinnosti, ale i tak jsem se otočila s úšklebkem. Uviděla jsem jdoucího anděla, byl to Gregg, který se na mě káravě díval a mračil. To mu způsobilo na jeho mladé tváři malé vrásky.
,,Ahoj Greggu," pozdravila jsem ho s hraným úsměvem a s mírnými obavami. Nikdy neznačilo nic dobrého, když k tobě přišel ochránce Nebe.
,,Diano, kde se to flákáš?! Už máš být dvě hodiny u bran a vítat nové duše!" nařkl mě a já se zatvářila překvapeně.
,,Dvě hodiny? Toto rychle uběhlo," zalhala se a prohrábla si své hnědé vlasy. Srdce mi jelo na plné obrátky, byla jsem nervózní, když na mě hleděl s pichlavým pohledem. Nevěřil mi ani slovo.
,,Lžeš," řekl s neutrálním pohledem a já se zatvářila bolestně.
,,Nikdy bych ti nelhala Greggu, fakt." Lhát ochránci Nebe se nemá, protože oni poznají, kdy andělé, nebo duše lžou. ,,Jak chceš, poletím už k branám, stejně těch duší je stále méně, nemýlím se?" zeptala jsem se, i když jsem věděla odpověď.
,,Sama až moc dobře víš, že svět upadá a většina ze všech zemřelých jdou do Pekla," neunikl mi káravý hlas, ale už měkčí pohled. ,,Padej k bráně pět, Diano, už tě tam čekají." Usmál se a já se na něj taky usmála, i když byl Gregg detekor lží, tak měl srdce pořád na správném místě, jako všichni andělé.
,,Tak já letím." Pozdravila jsem ho, on pozdravil mě a já začala letět k branám. Nemohla jsem je minout, poněvadž byli minimálně deset metrů vysoké a z ryzího zlata. Pode mnou byl Ráj, Eden plný smíchu a odpočívajících duší. Vlastně to tam vypadalo, jako na Zemi, ale bylo to tam o hodně hezčí, barevnější a lidé si tam přáli každou malou věc. Byli tam moderní domy, ale i rodinné domky, ve kterých všichni spokojeně odpočívali a já v minulosti také. Ale v jeden den hledali další anděly, kteří by vykonávali běžné uvítací blbosti a ti andělé, kteří už měli nějaké zkušenosti se mohli stát anděli strážnými. Bylo to kvůli toho, aby v Nebi skončilo více duší, protože za těch padesát let, co jsem byla u bran těch lidí každým rokem klesalo a klesalo, což bylo více než smutné.
Dopadla jsem na zem a podívala se na Patricka, přímé ztělesnění anděla, tak jak si ho lidé vysnili. ,,Ahoj Patricku, jak to dneska jde?" zeptala jsem se a on ke mně ani nepřesunul pohled.
,,Jo, jde to, jen jsem tady měl dneska malý incident s jednou ženou…" Zatvářil se smutně a já chápavě přikývla.
,,A zvládl si to?" zeptala jsem se s naději v hlase, ale už jen jeho pohled mi naznačil, že to neskončilo dobře.
,,Skočila, prostě skočila a skončila v Pekle." Pořád na mě nekoukal, díval se mezi těch několik desítek lidí, jestli někdo z nich není nesprávně určený. Nemůžu bránit nejvyšší soud, poněvadž ten by chyby dělat neměl, ale je tomu právě naopak. Někdy člověku, který patří do Pekla řeknou ať jde do Nebe. Nejdříve nikdo nepozná, že jsou nesprávní, chovají se přirozeně, jako kdyby tam patřili, ale po pár minutách jim přeskočí a chtějí skočit z bran do pekla, protože je na nich v Nebi velká tíha, a proto tady jsou andělé jako Patrick. U každé brány jeden hlídající jestli to nějaký z těch lidí nechce udělat. A co se vlastně stane, když se hodná duše ocitne v Pekle? Nesestoupí tam, ani nemůžou, protože celý život sekali dobrotu a to jim nedovolí jít hlouběji, takže jdou do Nebe. A já je tady všechny mám přivítat. Musím to dělat s milým úsměvem, protože kdyby je přivítal anděl, který nemá radostný výraz, moc by je to nepotěšilo.
,,Moc mě to mrzí, Patricku. Nikdy není příjemné vidět člověka, který tady mohl zůstat, padat do Pekla." Dala jsem mu ruku na rameno, abych se cítil o něco lépe. Nejspíš to, ale moc nepomohlo, protože nic neřekl. ,,Tak já jdu přivítat ty zmatené duše, takže se měj." Odletěla jsem od něj a po pár metrech ladně přistála s úsměvem před deseti lidmi. Podívala jsem se na šestici starších lidí, kteří se na mě spokojeně a mírně překvapeně dívali, potom na jednoho malého chlapečka a na tři ve středním věku, kteří na mě s nechápavostí hleděli.
,,My-my jsme v Ne-bi?" zeptal se jeden z těch, kterým mohlo být tak okolo čtyřiceti, naprosto nechápavě.
,,Ano, Luku. Jste tady. A teď je mi ctí vás přivítat v zemi vašeho odpočinku, milé duše. Vítejte v Nebi," řekla jsem s hraným úsměvem a s taktéž falešnou pýchou v hlase. Kdybyste to říkali nejméně pět set krát za den, taky by vás to po několika letech omrzelo. Duše to nepoznaly, jen se ohromeně dívaly okolo sebe.
,,Pane Bože," řekla jedna z těch starších dam, měla slzy v očích a s úsměvem se rozhlížela okolo sebe. ,,Tohle musí být jen nějaký šílený sen." Věnovala jsem jí ten nejmilejší úsměv a v duchu doufala, aby byl…
Vydechla jsem naprosto unaveně nad svojí postelí. Má křídla toužila po tom, aby se mohla zabořit do měkké matrace. Ale já přešla k oknu s výhledem na město plné relaxujících duší. Bylo to osvětlené město, které nikdy neusínalo, poněvadž duše si jen užívali a až si odpočinuli dostatečně, mohli se vrátit zpět na zem, jako někdo nový. Zasténala jsem nad tím pohledem. Nad městem se tyčilo nekonečno hvězd a velký měsíc, který byl právě v úplňku. Ten pohled se neomrzel ani po padesáti letech. Ale byla pravda, že jsem celkem litovala, že jsem nezůstala jen duší, možná bych teď byla na Zemi a konala nějaké dobro. Nad tím jsem se usmála, protože to tam v dnešních dobách zelo samou duší z Pekla. Z Nebe je jedna čtvrtina lidí na Zemi, možná méně, což před padesáti lety byla minimálně skoro polovina.
Byla to smutná doba. Doba, kdy je potřeba andělů strážných více, než kdy jindy v naší historii.
Dala jsem si ruku pod hlavu a spokojeně vydechla a užívala si zvuk smíchu, staré hudby a nekonečného tance…


•O DVA DNY POZDĚJI•
,,Nikdy bych si nepomyslel, dcero má, že zrovna ty provedeš to samé, co tvůj předchůdce," zaduněl velkým sálem hlas samotného Boha. Jeho hlas byl zvučný, někdy tak jemný, že vás pohladil po duši, když něco říkal, ale tentokrát se do mě obul tak až mě to bolelo u srdce.
Měla jsem sklopený pohled, takže jsem se mu nedívala do tváře, která musela být hodně rozčílená. Litovala jsem svého rozhodnutí, chtěla jsem to vzít zpátky, ale kdo mohl čekat, že bude reagovat takhle?
,,Omlouvám se, nemyslela jsem to-," nestihla jsem doříct, poněvadž mě něco zastavilo, můj hlas nemohl pokračovat dál.
,,Pohleď na mě, dcero," rozkázal a já i kdybych nechtěla, to udělala a pohlédla do očí samotného Boha. V jeho očích byl plamen, šlehaly tam blesky, ale jeho obličej byl klidný, naprosto mírumilovný. Chtěla jsem něco říct, opět litovat svých činů, ale nemohla jsem pod jeho pohledem se ani hnout. Měla jsem slzy na tváři a pomalu brečela, Bůh vyčkával, díval se mi zpříma do očí.
,,Než ti povím svůj verdikt, chci aby jsi věděla, že toto je pro tebe to nejlepší řešení a mrzí mě, že přicházím o tak důležitého anděla, Diano." Seděl na svém trůně, já před ním klečela na kolenou a nemohla uvěřit, že to tak dopadlo.
,,Omlouvám se, prosím o odpuštění," zavzlykala jsem a utřela si slzu padající z mé tváře. Říkala jsem to tiše, protože jsem neuměla zvýšit hlas.
Okolo trůnu, vlastně i mě bylo plno nevěřících andělů, kteří se na mě dívali s lítostí ve tváři, někteří s pohledem, který mi vytknul všechno, co jsem provedla.
,,Teď pronesu svůj verdikt nad Dianou, andělem, který plánoval svrhnout moji vládu nad Zemí i nad Nebem," pronesl a mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Podívala jsem se po mé pravé ruce na Patricka, který měl na tváři taky slzy, ale neopovážil se mi podívat do očí. Bůh mě opět nechal čekat a ve velkém sále se všechno napjalo. Ticho prolomovaly jen mé vzlyky a třásoucí se hlas prosící o odpuštění, avšak on už měl jasno. ,,Nemám jinou možnost, než tě za trest poslat na Zemi a nikdy se nebudeš moct vrátit zpět do Nebe. Porušila si svatý kodex cti, takže jako padlý anděl už tě nebude chránit žádná z mých sil," dořekl a já naprosto beze slov se třásla a neuměla vzít na mysl ten fakt, že mě vyhodí. Bůh luskl prsty, všichni udiveně shlédli na mě, pode mnou se totiž uvolnil kousek oblaku, na kterém jsem klečela.
,,Ne!" vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Začala jsem padat dolů…
 

Po setmění - Téma týdne

26. června 2020 v 14:30 | klikagrillu |  Témata týdne
Zdrávím Tě u mého dalšího blogu, který je téma tohoto týdne, které zní: Po setmění...

Když jsem viděla téma tohoto týdne, hned se mi před očima objevili duchové, strašidla, které se schovávájí ve stínech pod postelí a nechtějí nehcat spát nejedno dítě, ke kterým jsem patřila, i když pod mojí postelí nebylo žádné volné místo.
Proč se, ale lidé tolik bojí večer? Proč to je strašidelnější?
Protože po setmění lidé nevidí tolik dobře, jako přes den a myslí si, že vidí pohybující se stíny. Jsou to jen halucinace, nebo opravdové pohybující se stíny?
Po setmění však nejsou vidět jen stíny, jdou vidět i hvězdy. Při pohledu na ně si vlastně říkám, že cestuju časem, protože to světlo, které k nám dojde v tu chvíli, kdy se na hvězdu dívám, není vůbec součastností. Je to minulost, a proto tady ta hvězda za několik dní, let či dekád možná ani nebude.
Ale po setmění taktéž spíme, nebo bysme tedy měli spát. A v těch chvích se nám zdají sny. Různorodé sny, některé jsou nádherné, některé zase noční můry. Mě samotné se více zdají ty hezčí sny, noční můry jsem vlastně nikdy neměla, nebo si to aspoň nepatamuju. Nebo spíš tady jeden sen v minulém týdnu byl a to, když se mi úžovka otřela o krk. Ale vždycky aspoň, kadžý týden jsem si pamatovala minimálně dva až čtyři sny. A teď nic. Jen sen s hadem otírající se o můj krk. Což mě nehorázně štve, jelikož mě mé sny dokázaly vždycky překvapit a navíc byly doopravdy pěkné a uklidňující.

A co vy? Jaké máte sny?
S pozdravem a láskou klikagrillu...

Konec, nebo nový začátek?

26. června 2020 v 14:03 | klikagrillu |  Blog z mého života
Vítám Tě u mého prvního blogu vůbec!
Snad tě neodradí má čeština a doufám, že si to užiješ stejně, jako já psaní tohto blogu! :D

Na začátku letošního školního roku jsem si říkala, že devátý ročník skončí, tak jak by měl. Smutně, ale na druhou stranu radostně.
Měla jsem úžasnou nejlepší kamarádku, naše třída se hodila na pohody a měli jsme nového spolužáka. Ale postupem času se má nejlepší kamarádka začala chovat divně, až poněkud odtažitě, navíc se začala hodně bavit s mají další spolužačkou, to jsem si ale vysvětlila tím, že proč by vlastně nemohla, že? Takže jsem se s ní naivně bavila v přesvědčení, že je všechno ok, že je to špatné obobí.
Byla jsem jen hloupá a naivní, zjistila jsem nakonec, kdy mi další kamarádka řekla, že mě pomlouvala od začátku školního roku s tím, že jí na mě asi vadí všechno, co jsem měla ráda; mé štěně, knihy které jsem četla, to že se nebavím s lidmi, protože jsem četla knihy, a taky náš společný pozdrav, což jsem nechápala. Pro někoho to jsou nejspíš maličkosti, ale pro mě to byla rána pod pás. Od člověka, od kterého bych to snad nikdy nečekala.
Náhle byla karanténa a já nevěděla, co dříve. Pořád jsem měla špatný pocit z toho, že mi lhala a pomlouvala za zády, jen tak a tvářila se jako by nic. Chtěla jsem jí to napsat, ale jak? Neranila bych její city? Nebo by to zapírala s tím, že to nikdy nikomu neříkala?
Nechtěla jsem, abychom se začaly hádat, nemám totiž ráda hádky, protože bych se nejspíš rozbečela, tak jsem jí to raději nenapsala a teď se celkem bavíme normálně.
Smířila jsem se s tím, zjistila jsem, že to raději nechám být, nemělo to cenu. Vlastně jsem zjistila, že mám jít dál, i když to vždycky bolí, když si na to vzpomenu. Co už? Byla to jen další zkouška, která narušila můj život, ale zatím ta největší, která mě měla čekat byla až příliš na blízku.
Byli to příjimačky, které byla ta největší zkouška. Nervozita si v podvečer dělala a já se snažila být klidná a nemyslet na to. Přes den jsem se snažila být víc aktivní, abych usnula hned. Před spánkem jsem si dala čaj na ukidnění a konečně jsem mohla spát, ale... já nemohla. Pořád jsem se převalovala, bylo mi horko a navíc pod okny řádila bouřka, při které prostě neumím usnout. Takže jsem se převalovala a snažila na nic nemyslet do dvou do rána, kdy jsem konečně usnula. Ale nebylo to nakonec tak hrozné, dostala jsem se na školu, kde jsem chtěla, i přes spánkový deficit a s dobrým umístěním.
A teď mě čeká konec školního roku. Říkala jsem si konečně, ale vlastně mi budou všichni chybět. Dokonce i ti učitelé, které jsem neměla moc v lásce.
Avšak nakonec dopadlo všechno dobře, tedy z jedné části, protože mě to s tou nejlepší kamarádkou pořád nahlodává.

Snažím se nejvíc soustředit na první ročník na střední a říkám si: Bude to konec, nebo nový začátek?

Kam dál

Reklama